Kategorie A: Noc a den

Kat. A (výtvarná):  Noc a den

Letošní návrh tématu vychází vůbec ze samé nejzákladnější podstaty výkladu vzniku světa: rozdělení původního chaosu na světlo a tmu, neboli na den a noc. Tato duální podstata světa je dodnes to, co existenciálně ovlivňuje život člověka, dává mu čas práce a odpočinku, smysl pro plynutí času, roku, stárnutí. Den a noc se staly i základem symbolické interpretace světa: kladné symboly spadaly do oblasti dne (Slunce, světlo, život apod.), záporné k noci (Měsíc, zlo, smrt apod.). Zadání se tak může opřít o řadu pasáží z tvorby Komenského, pro nějž bylo světlo a probouzení z noci do dne základem samé pansofické koncepce obnovy člověka. Bereme-li jako základ naší tematiky Orbis pictus, pak jsou to kapitoly 1. Bůh, 2. Svět, 3. Nebe, ale také 103. Kule Nebeská, 104. Planet spatřování, 105. Obličeje Měsíce, 106. Slunečné a měsíčné zatmění.

Téma je bezpochyby velmi široké, doporučuji (ale nezávazně) dávat důraz na zmíněnou dualitu: světlo a tmu, den a noc, Slunce a Měsíc, hvězdnatá obloha a slunečné nebe apod.

Do soutěže budou přijímány práce vytvořené jakoukoliv technikou včetně trojrozměrných (např. keramika), na papírech formátu maximálně A3.

© Unie Comenius, Praha a ZŠ J.A. Komenského, Brandýs nad Orlicí, říjen 2014

Návodná témata

Následující témata jsou jen inspirativní, kladou si za cíl zejména upozornit na vrstevnatost námětu a otevřít prostor k přemýšlení, vyprávění, mimetickému hraní, pozorování a k následné výtvarné realizaci, není třeba se jich držet. Jsou formulována pro učitele, dětem je třeba je přednést srozumitelnou formou.

1.        Protiklady obsahové: noc a den. Proč lidé, zvířata i rostliny potřebují obě části dne?
2.        Aspekty dne a noci: světlo v noci, „noc“ ve dne: stín.
3.        Archetypální strach ze ztráty světla (života): zatmění Slunce či Měsíce. Naopak: magické noci (zrození Boha).
4.        Obloha v noci a ve dne.
5.        Co se děje, když spíme?
6.        Pohanský aspekt: vládce dne, vládce noci. Jejich souboj.
7.        Zvířata dne a zvířata noci.
8.        Protiklady formální: barvy dne a barvy noci.
9.        Spojení dne a noci. Večer: když se světlo mění v tmu. Ráno: když se tma mění ve světlo.
10.      Cestování jinam. Tam, kde Slunce nezapadá; anebo tam, kde Slunce nikdy nesvítí.

 

Inspirativní texty

Bible. Genesis 1, 1–5

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastí, a Duch Boží vznášel se nad vodami. I řekl Bůh: Buď světlo! I bylo světlo. A viděl Bůh světlo, že bylo dobré; i oddělil Bůh světlo od tmy. A nazval Bůh světlo dnem, a tmu nazval nocí. I byl večer a bylo jitro, den první.

Jan Amos Komenský, Dveře jazyků, Kapitola XCIX, O ANJELÍCH

Křesťanský obraz duálnosti transcendetních sil: nebeští andělé (světlo) proti padlým andělům (noc).

 

978. [Bůh] Vyvedl i neviditedlné anjely, a to nesčíslné, k spravování dolních věcí sobě za pomocníky.
979. Ne že by pomoci byl potřeben, ale že tak se líbilo.
980. Postavil je byl v nebi nejvyšším: ale někteří strhli se ho skrze pýchu a zvrženi jsou z nebe do pekla.
981. Kteří v své neporušenosti zustali, utvrzeni jsou, aby padati víc nemohli.
982. Okolo trůnu Stvořitele svého tisicové tisíců stojíce, jej ctí, jemu se klanjí, jej oslavují.
983. Vysláni jsouce, konají rozkazy; a poselství odbudouc, navracují se.
984. Přitovaryšují [přivinují] se poručením božím pobožným hned od narození jako strážní, aby zlé odvraceli a od outoků satanových chránili.
985. Ale však co o dobrém a zlém (přidaném) anjelu praví, nejisté jest.
986. Ukazují se časem, ale mizejí zase: ne mámíce, ale v pravdě.
987. Zlí duchové ukazující se obludy slovou: bouřící v tvrdé noci příšery: posluhující škřítkové a hospodáříčkové.
988. Kouzelníci s čerty pohrávající kouzly svými sebe i jiné třeští.
989. Ale běda ďáblu i (nedají-li spolkům výhostu) společníkům jeho! Do pekelného ohně strčeni budou.
990. Mstitel zajisté bude slávy své Všemohoucí.

 

Jan Amos Komenský, De rerum humanarum emendatione consultatio catholica, Panaugia,  Kapitola II

Co je a kolikeré je světlo a protiklad světla, tma

1. Světlo, všeobecně vzato, je záře, která se rozlévá po věcech, činí je zjevnými a odhaluje
je, takže formy, poloha a pohyb věcí, vzdálenosti mezi věcmi, jakož i jejich vzájemné poměry
se ukazují tomu, kdo je zkoumá.
2. Tma je naproti tomu mrak, který zahaluje a zakrývá věci, takže nelze vidět, co je to,
jaké je to a jak veliké je to, co nás obklopuje, a tím méně to, jaký je vzájemný vztah věcí
samých mezi sebou.
3. Z toho plyne, že tyto dva jevy, světlo a tma, jsou protikladné a že mají opačné vlastnosti
a činnosti. Světlo totiž sebe a spolu s sebou i věci obrací ven, rozplétá, odemyká a vystavuje
pohledu. Tma naopak sebe a spolu s sebou i věci obrací dovnitř, zaplétá, zamyká a schovává
do skrýší.
4. Proto ze světla pochází poznání věcí, ze tmy neznalost věcí. Světlo poskytuje věcem
i lidskému duchu krásu a radost, tma smutek a ošklivost. Konečně světlo má podobu života,
tma podobu smrti.
5. Světlo a tma však nejsou jen jediného druhu. Boží výroky připomínají především trojí
světlo, které bývá přerušováno či se naopak stává jasnějším díky stejnému počtu druhů tmy. Je
to světlo věčné, vnější a vnitřní.
6. Věčné světlo je onen lidským smyslům nepřístupný jas, v němž přebývá Bůh (1 Tm
6,16). V něm také Bůh od věků na věky nazírá jak sebe sama, pramen veškeré blaženosti, tak
veškeré způsoby všech věcí, jež mimo něj jsou a být mohou, a raduje se z nekonečného života
a blaženosti. A na tomto světle mají podíl ta stvoření, jež byla obdarována Stvořitelovou
spolupřítomností; blaženým pohledem zří Boha a bez konce se v něm radují z přebytku
rozkoší.
7. Protikladem tohoto věčného světla je věčná tma, pro niž v Bohu, prameni světla, není
žádného místa (neboť Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy 1 J 1,5). Avšak věčná tma má
své místo ve stvořeních, kterým sice bylo určeno přebývat se stvořitelem, byla ale od tváře
svého Stvořitele zapuzena, aby už na věky nespatřila jediný paprsek, jedinou jiskérku jeho
blaženého světla. A to je propast věčných hrůz a úzkostí (Ž 49,20; Mt 25,30).
8. Vnější světlo je ona záře vnímatelná tělesným zrakem, jíž Bůh osvětlil toto své viditelné
divadlo tělesného světa a jejímž nositelem jsou hvězdy na nebi, zvláště slunce. Předtím, než
stvořitel zažehl tyto pochodně, nebylo ničeho kromě TOHU VABOHU, pusté a prázdné
propasti bez pohybu života nebo jakýchkoli forem. Ovšem i nyní tam, kam nepronikne toto
světlo, černá tma všechno zahalí, jako například hluboké útroby země a v noci dokonce i její
vnější povrch, a věci jsou tak oloupeny o všechen svůj půvab.
9. Konečně vnitřní světlo je záře zažehnutá v mysli rozumného tvora, která mysl osvětluje
a řídí na jejích cestách. Toto světlo je opět trojí, protože ozařuje tři součásti lidského nitra:
rozum, vůli a cit.
10. Světlo v rozumu je rozumová znalost věcí, jíž člověk potěšuje ducha, když postihuje
pravdu věcí a nahlíží jejich pojmová určení. Je-li toto světlo jasné, nazývá se moudrostí, což je
pravdivá znalost toho, co jest, a prozíravé a prospěšné užívání všech věcí.
11. Také toto světlo má svůj protiklad ve tmě, jíž je neznalost věcí. Je to tma tmoucí, z níž
pochází ochablost a otupělost mysli. Začne-li se taková mysl, zmítající se z vrozeného popudu
sem a tam, pohybovat přece jen nějakým směrem, nejenže neustále naráží na překážky
nejistých domněnek, ale padá také do jam omylů, řítí se do zkázy a nakonec hyne.
12. Druhý stupeň vnitřního světla září ve vůli. Postihuje-li jím člověk dobrotu věcí
a zakouší příjemné požitky z této dobroty, těší se z věcí svatých a čistých.
13. Tma, jež je protikladem tohoto světla, je nečistota mysli. Lidé, kteří jsou jí poskvrněni,
jsou nazýváni syny tmy, poněvadž mají zálibu v dílech tmy.
14. Třetí stupeň niterného světla září ve svědomí neboli citu. Je to klid a radost srdce, jež
vzešla z pocitu poznání pravdy a účastenství na svatosti. Písmo o ní praví: Pro spravedlivého je
zaseto světlo, radost pro ty, kteří mají přímé srdce (Ž 97,11).
15. Tma, která je protikladem tohoto světla, je úzkost mysli, která si je vědoma své
nepravosti a špatnosti. Tato úzkost je předehrou věčných pekelných temnot.
16. Abychom naučili smrtelníky znát všechny tyto temnoty ducha a vystříhat se jich,
budeme především sledovat cesty rozumového světla, protože kde je toto světlo čisté a jasné
a kde před vůlí správně nese své pochodně, tam také vede vůli k následování světla
a projasňuje city. Stejně o tom mluví Kristus: Světlem tvého těla je oko. Je-li tvé oko upřímné,
i celé tvé tělo má světlo (L 11,34).

 

Karel Hynek Mácha

Temná noci! Jasná noci!

Temná noci! Jasná noci!
obě k želu mě budíte; –
temná noc mě v hloubi tiskne,
jasná noc mě k světlu vábí:
temné hlubiny se hrozím,
ach a k světlu nelze jíti.

Vy hvězdy jasné, vy hvězdy ve výši,
k vám já toužím tam světla ve říši,
ach a jen země je má!
Člověkem jsem; než člověk pohyne,
ve své mě lůno zas země uvine,
zajme, promění a v tvářnosti jiné
matka má země zas mě vydá.

Vy hvězdy jasné, vy hvězdy ve výši,
k vám já budu toužiti světla ve řiši,
ach a jen zem bude má!
Ptákem-li vstanu ach jasnému vzduchu,
vzhůru, vzhůru však v zemi jen (…)
zůstanu; sladký tu lidskému sluchu
žal můj po světle zavzní prsa má!

Vy hvězdy jasné, vy hvězdy ve výši,
k vám budu toužit zas světla ve říši,
ach a jen země bude má!
Snad květinou mě k životu navrátí,
list můj i květ můj se k světlu obrátí;
darmo jen země zas tma mě uchvátí,
světla ve stány jíti nedá.
Vy hvězdy jasné, vy hvězdy ve výši!!